Nick    Heslo     

  Army burza

  

  

  Aplikace pro evidenci nálezů

  Vše o numismatice

  

  

 

  


Článek o Toplitzském jezeře

Gerhard Zauner aneb posedlost objevováním

Narodil se ve znamení Vodnáře na břehu Hallstattského jezera v roce 1945, kdy právě končila největší válka, kterou lidstvo pamatuje. Snad právě proto mu sudičky daly do vínku objevování němých svědků právě této války. Gerhard Zauner proslul jako potápěč, který z bahna alpských jezer vynáší na denní světlo neuvěřitelné množství předmětů. A nejenom těch z nacistické éry.

Když jsme přijeli do Hallstattu, bylo nemyslitelné vzápětí se nezastavit na večeři v onom penzionu s rozlehlou stylovou restaurací, kde v suterénu pracuje též potápěčská škola a na dřevěném schodišti do patra a v samotném patře na chodbě jsou proslavené vitríny s nálezy. Takovou zajímavost si prostě nelze nechat ujít. A ještě ke všemu vyhlášenou kuchyni.

Už přede dveřmi nos vnímavého návštěvníka neomylně upozorní, že nejde o obyčejnou hospodu, tak příjemně zvláštní se linula vůně do okolí. A že zde všude holdují dobré kuchyni, ale tahle specializovaná na ryby je známá široko daleko. Jak jsme později zjistili, tajemství kuchyně přípravy místních pstruhů a ostatních ryb spočívá spolu s tím nejsprávnějším pečením pokrmu též v kořenění čerstvým rozmarýnem, bylinkou našich babiček, jehož keře rostou vzadu přímo u zdi penzionu.

I kdyby jej člověk neznal z vyprávění, Gerhard Zauner je okamžitě k poznání. Veliká, vpravdě monumentální postava vzimě vlétě oblečená do neodmyslitelných a značně obnošených krátkých kožených kalhot nikoho nenechá na pochybách, že je pánem domu. Snad všichni přítomní v restauraci jsou s ním přáteli. Teď na konci srpna je zdejší letní sezóna prakticky skončená a restaurace povětšinou zejí prázdnotou. Ne tak u Zaunerů. Gerhard chodí od stolu ke stolu, baví se se starými známými, odbíhá usadit nově příchozí hosty. Sedáme si do rohu pod preparované hlavy kapitálních štik z okolních jezer. Žijí prý jen ve větších hloubkách. Po jídle, pečených pstruzích, přichází čas věnovat se výstřižkovému archivu z rakouského a německého tisku, článkům, které se všechny nějakým způsobem týkají Solné komory, jezer a potápění.

Gerhard Zauner vystupuje ve stovkách příběhů, bývá přezdíván mnoha případnými i méně přiléhavými přezdívkami, třeba „podvodní alpinista“, „žába v kožených kalhotách“, přátelé mu říkají „Zausi“ nebo „Wurzi“, jeho žena pak „Herr Cheff“ a on ji zase „Cheffin“. A to s plným respektem, protože ona se stará o základnu v Hallstattu, když se Gerhard potápí. Často se potápěči Zaunerovi říká také Neptun. Vzhledem ke své vizáži, vysoké, mohutné postavě a načervenalému plnovousu ovšem více než Rakušany připomíná Kelty. A okruh jeho známých daleko přesahuje okolní alpské vrcholky. K jeho přátelům mj. patřily a patří špičky světové oceánografie a potápění – jako například J.-Y. Cousteau, A. Piccard a H. Hass. Ponořil se snad do všech světových moří a oceánů, navštívil nejroztodivnější krajiny a osobně poznal řadu osobností velkého světa. Mezi nimi i Fidela Castra, který, jak říká, na něj velmi zapůsobil.

Za všechno, čím je, Gerhard Zauner vděčí jezerům Solné komory a svému potápění v nich. Vysvětluje: „Pro většinu lidí končí svět tam, kde začíná voda. Do jezera můžete hodit všechno, co se potopí. Ale když se dá ten novodobý šrot trochu stranou a potom se s citem hrabe, mohou se objevit zajímavé věci.“ Docela neromantické prohledávání bahnitého dna má své vzrušující chvíle. Pod vodou se zdá všechno větší a bližší. A tím i nebezpečnější. Jen co člověka opustí zábrany, nastupuje zvědavost. Co je to támhle za lahev? Teď se musí rychle jednat, protože neprůhledný oblak ze zkaleného bahna se neúprosně roztahuje vodou. „Nejlepší chvíle je právě ta, když člověk něco najde. Střídavě mě polévá horko a zima,“ líčí své pocity Gerhard. „Když si představíš, že předmět, který máš zrovna v ruce, hodil někdo do vody třeba před 2000 lety, a ty ho po té době znovu vrátíš na světlo boží.“ A druhý krásný moment hledání je ten, když se nalezená věc dostane vpořádku na hladinu. „Pak už je snad lepší jen rum,“ směje se neúnavný hledač.

U stolu „štamgastů“ v Zaunerově lokále se o těchto věcech často hovoří až do rána. Uprostřed oněch preparovaných hlav štik a potápěčských trofejí z mnoha moří světa pivo teče proudem: „Nejhezčí na alkoholu je, že je mokrý!“ – tak zní jeden z mnoha známých Neptunových výroků. A dosáhne-li nálada bodu varu, pak na scénu přichází Zaunerův originální hudební nástroj zvaný „svinské housle“. Jakýsi sud od oleje, násada od smetáku a kus jachtařské šňůry – kdo nezažil, neuvěří, jaké divy ruce známého potápěče na tomto nástroji jsou schopny vykouzlit.

V prvním patře penzionu se nalézá muzeum. V regálech a vitrínách jsou četné exponáty – keramické kruhy, pivní korbely, hlavy panenek z porcelánu, žehličky, hrnce na masti, kachlová kamna... Skutečně hodnotné kousky předal Gerhard do hallstattského muzea. Patřil k nim například bronzový meč z osmého století před Kristem a 4000 let stará kamenná dýka.

Ovšem největší atrakcí jsou nálezy věcí z nacistické doby – těmi by bylo možné vybavit menší armádu. Většinou z mělkých vod vyzdvihl granáty všech kalibrů, pancéřové pěsti, několik set revolverů, pistolí, samopalů, kulometů, rychlopalných děl, ale i raket s propagačními letáky, vojenské přilby, standardy s orlicemi a hákovými kříži. V Toplitzsee narazil na sud s padělanými britskými bankovkami a příslušnými tiskovými matricemi. Prodal je do muzea jedné banky a z utržených peněz zafinancoval svoji restauraci. Šestnáct nalezených dýk zase vyměnil za dekompresní komoru, kterou nutně potřeboval pro zabezpečení svých jezerních sestupů.

Proč vytahuje všechnu tu veteš z nacistických časů? Protože s mnohým tím kusem bývá spojen nějaký příběh, kus historie, která bývá ráda zamlčována, a proto mu jeho objevování neustále zakazují. Všechny tyhle věci, svědkové ožehavé minulosti, byly potopeny tak nějak k jeho narození. „Tenkrát v roce 1945 proudily ze všech koutů nebe nacistické letouny do tzv. Alpské pevnosti,“ vypráví Gerhard Zauner. Shromažďovalo se tu vojsko. Byly to především zbytky 6. armády, roztroušení Vlasovci a další. Kaltenbrunner, Skorzeny a Eichmann chtěli zatlouci pomyslný kůl mezi spojenecké armády a snili si svůj sen o „Čtvrté říši“, kterou posléze začnou budovat. V jejich utečeneckém zavazadle se nalézalo jen to nejdůležitější: usvědčující akta, kořist ze všech bojišť druhé světové války včetně skvostů umělecké hodnoty, zlata a diamantů, a ovšem nejmodernější zbraně včetně tzv. zbraní zázračných, i dokumentace pro vývoj a výrobu zbraní příštích generací. Počet obyvatelstva oblasti Aussee přes noc stoupl z dvanácti tisíc na osmdesát tisíc osob. Přeformované jednotky SS čekaly na nové rozkazy. Jak vše dopadlo, víme z historie. Historie ale poněkud mlčí o tom, kam se poděla většina obsahu z onoho válečnického utečeneckého zavazadla.

Jestliže by se o každém jezeře Solné komory dal napsat román, tak o Teplickém jezeře (Toplitzsee) to platí dvojnásob. A nejenom s ohledem na tzv. Hitlerův poklad, oněch 60 tun zlata, které jeho vody údajně měly skrýt. Tak například se zde během války zkoušely podvodní raketové odpalovací rampy, které byly určeny do Gibraltaru, i předchůdci pozdějších raket Polaris, rakety V1. Na konci dubna 1945 pak esesáci ve velkém spěchu utápěli v jezeru po dobu dvou týdnů mnoho vozů těžkých beden. Není tedy divu, že se pozornost hledačů k tomuto jezeru upíná od konce 2. světové války až podnes.

V červenci 1959 se tu začal potápět tým časopisu Stern. Při velkoryse naplánované akci, z níž magazín vytěžil patnáctidílný bombastický seriál, se podařilo vylovit osmnáct beden s dokonale napodobenými anglickými bankovkami a tiskovými matricemi. Když vyšla na povrch devatenáctá bedna, v níž se nacházely materiály o padělávání peněz v koncentračním táboře Sachsenhausen, byla tato akce ze strany hamburské redakce přerušena, ještě dříve, než potápěči stačili prozkoumat všechna #dříve označená místa.

Podle starého hesla „Když něco najdu, tak to také vylovím,“ nezůstával tehdy nečinný ani potápěčský tým kolem Gerharda Zaunera. V jednom starém mlýně si zřídili muniční sklad. Na pracovním stole se šesti pracovišti tu zneškodňovali granáty. Protože k většině roznětek nebyly k dispozici žádné podklady, museli si všechno zjistit sami. Odšroubovali a zaregistrovali více než 600 různých druhů roznětek. V lese pak vypalovali nálože TNT. Pan Zauner o tom dnes říká: „Byla to obrovská legrace, ale také nebezpečná pitomost. Jenom zázrakem se nikdy nic nestalo. Ještě dneska se zpotím, když si na to vzpomenu.“

Potom se stalo na Toplitzsee neštěstí. V noci na 6. října se mnichovský sportovní potápěč Alfred Egner při tajném ponoru do hloubky 67 metrů již nevynořil. Ti, kdo si jej objednali, čekali nějakou dobu ve člunu na hladině, potom však přeřízli záchranné lano a zmizeli do Německa, odkud vyrozuměli rakouské úřady. Rakouské ministerstvo vnitra se cítilo nuceno podniknout velkou záchrannou akci, aby, jak sdělilo, „jednou provždy skončily pověsti kolem Toplitzsee“. Jezero bylo prohlášeno za zakázanou oblast, na březích hlídkovalo 300 četníků a povolaní potápěči v těžkých skafandrech se pustili do práce. Vedle mrtvoly devatenáctiletého potápěče vylovili dalších 18 beden s falešnými anglickými bankovkami a tiskovými matricemi, navíc našli ještě pohonná zařízení raket, samotné střely a odpalovací zařízení. Potom byla kapitola Toplitzsee oficiálně uzavřena a jezero prohlášeno za „čisté“. Přesto byl vyhlášen zákaz potápění, „z bezpečnostních důvodů“. Ovšem jak se říká, „zakázané ovoce nejlíp chutná“. Dlouho potom, co byli odvoláni reportéři, četníci a fotografové, se ponořil do jezera i Neptun, stejně jako spousta jiných potápěčů, které jezero nepřestalo přitahovat. Užasl nad tím, co spatřil. „Toplitzsee patří mezi nejkrásnější ze všech 76 jezer Solné komory. Zdejší rostlinstvo je jedinečné, protože se sem nedostanou žádné odpadní vody. Všude řasy, raci, příkrá stěna spadá do hloubky 100 metrů. Ve 40 metrech najdete podvodní les. Potopené kmeny se postavily kolmo po mohutné pokusné detonaci v jezerní vojenské výzkumné základně. Prostě pohádková krajina!“

Gerhard Zauner si Toplitzsee zamiloval nejenom proto, že sám tady také nalezl padělané peníze a tiskové matrice, které dnes vystavuje ve své restauraci a potápěčské škole. V Rakousku je držení nacistických reliktů sice povoleno, nesmějí se však získávat. Potápění se dosud zakázat nepodařilo, ale zachraňování válečného materiálu se považuje za jeho nabývání. To by ale museli Neptuna při něčem takovém chytit! Málem k tomu došlo v roce 1966 v jezeru Ossiacher See. Gerhard Zauner vypravuje: „Leží tam ještě víc munice, než kolik jí má rakouské vojsko. S třiceti potápěči jsme tehdy navěšovali v třímetrové hloubce jednu bednu za druhou zespodu na člun, když jsem si všiml, že na břehu na nás čekají četníci. ‘Jménem zákona, jste zatčen!’ zařval mi jeden vstříc. ‘Máte tam hodně želízek?’ zeptal jsem se. Poněkud nechápavě zavrtěl hlavou. A pak už viděli jenom moje bubliny. Rychle jsme člun zbavili nákladu, odpluli jsme do bezpečí, převlékli jsme se a klidně jsme šli k četníkům, kteří pořád ještě zírali na vodu. ‘Jestli hledáte nás, tak my jsme tady.’ Jeden z naší skupiny si to nemohl odpustit a vzal s sebou na břeh alespoň deset bajonetů. Četníci je našli. Dostali jsme všichni 2000 šilinků pokuty.“

V příštím procesu byl osvobozen a dodnes nechápe proč. Celý zmatek nastal kvůli nenápadnému reklamnímu prospektu s „nálezy pocházejícími z doby kamenné až po současnost“, kterým lákal budoucí potápěče do své školy. V potápěčských kruzích v Německu a ve Švýcarsku se již určitou dobu proslýchalo, že v Solné komoře je co lovit. Nastala hotová invaze začátečníků i poloprofesionálů z oboru starožitností. Jeden kupčík přijel ze Stuttgartu dokonce se stěhovacím vozem a odvezl všechno, co bylo na černém trhu dobré a dost drahé.

Památkáři začali křičet – 4000 let staré památky v Hallstattském jezeře byly podle nich v ohrožení. A díky oné malé náborové brožurce měly úřady proti Gerhardu Zaunerovi konečně něco v ruce! Úřady především urazilo, že zajímavé nálezy neposílal do Vídně, ale předával halštatskému muzeu. „Aby ty věci zůstaly tam, kde byly nalezeny“, jak říká. A tak se Neptun spojil s úřadem, slíbil, že už bude hodný, nebude se nikdy potápět do vesnice s kolovými stavbami, protože tam pro něho beztak není nic zajímavého, a ukázal úředníkům ještě tři další zatopené vesnice, které by bez něho pravděpodobně nikdy nenašli.

V roce 1976 natočila ORF dvacetiminutový film pod názvem „Jezera Solné komory – ráj potápěčů za poklady?“, ve kterém se objevil také arzenál vylovených zbraní Gerharda Zaunera. Brzy nato se v restauraci objevili četníci a chtěli ji okamžitě uzavřít kvůli nebezpečí výbuchu. Sebrali všechno, co považovali za zbraně, dokonce i kuchyňské nože. Čistá práce. Ve svém nadšení přehlédli jenom jednu stěnu plnou automatických zbraní. Po dvou týdnech si znovu pustili film a okamžitě přišli zpátky. Kde máte ty automaty? Neptun jim dobrosrdečně odpověděl: „Hodil jsem je do jezera, tam, co jsem je našel. Mohl bych je zase vylovit, ale to je přece zakázané.“ Proces po šesti projednáváních skončil osvobozením Gerharda Zaunera. Zasloužil se o to jednak šikovný advokát, ale také skutečnost, že se v celém Rakousku nenašel znalec, který by chtěl zpracovat posudek o trhavinách v Zaunerův neprospěch.

Mezitím se Neptun musel utkat s novým, mocnějším protivníkem. Vlastník Hallstattského jezera, správa rakouských lesů, vyhlásil na naléhání památkového úřadu úplný zákaz potápění v jezeře. Zauner tento zákaz porušoval nejenom když se potápěl sám nebo se svými žáky, ale také když jako velitel záchranářů zachraňoval život mnoha plavců a potápěčů nebo když hledal ve vodě jejich mrtvá těla. Jeden ministerský rada k tomu tenkrát řekl: „Bylo by přece absurdní, kdybychom takto někoho obvinili.“ Téměř každý měsíc dostával Gerhard Zauner anonymní výhrůžky usmrcením kvůli svému potápění v Toplitzsee. Byly namířeny i proti jeho manželce a třem dětem. Příliš ho to nevzrušovalo. „Takové věci se neoznamují telefonem“, odbýval anonymy.

I když na něho úřady vykonávají stále mohutný nátlak, dokáže si uchovat veselou mysl a dobrou náladu. Místo aby se rozčiloval, potápí se tak často, jak to jenom jde, nejraději každý den: „Zakázané ovoce nejvíc chutná.“ Místo aby se zlobil na závistivé úředníky, užívá si sladkou pomstu. Často mu přitom nahraje náhoda. Tak například si americká filmová společnost WOLD-Communication vybrala Zaunerovu restauraci jako místo, odkud chce 24. 4. 1989 živě vysílat do Ameriky přenos o nacistických pokladech. Aby přitom nebyli její lidé rušeni, najala si celou restauraci na tři dny.

Uvedená společnost se proslavila v celosvětovém měřítku např. natáčením vylovení a otevření trezoru z potopené luxusní lodi Titanic a objevením tajného vchodu do někdejší rezidence legendárního vůdce gangsterů Al Capona v jednom chicagském hotelu. Podobný úspěch očekávali Američané také od přenosu z Hallstattu. Připravili si na něj milion dolarů.

Týdeník „Ischler Wochenblatt“ vydávaný v rakouském Bad Ischlu pak zveřejnil dopis jednoho amerického čtenáře: „Již tři týdny jsem v Los Angeles, abych zde studoval zdejší sdělovací prostředky, samozřejmě především rozhlas a televizi. Píši vám kvůli přímému přenosu z Hallstattu, který zde v USA vzbudil velkou pozornost. Každý den byli rozhlasoví posluchači i televizní diváci bombardováni upoutávkami na tuto událost. Upozorňovaly na ni také noviny a časopisy. Filmaři slibovali, že před zraky diváků bude vyloven ten pravý nacistický poklad a otevřen trezor – neprozradili ale, co mají v záloze, a že se neví, co v bedně vlastně je (přikládám televizní přílohu Los Angeles Times. Mimochodem: tento list má naklad 1,2 až 1,4 milionu výtisků a tentokrát měl každý výtisk 622 stran!). Dvouhodinové vysílání (přerušované vždy zhruba po dvanácti minutách reklamami tak, jak je to v USA obvyklé) přineslo zprávy z Polska, Irska, Holandska a Jižní Ameriky o uměleckých pokladech, které nacisté za druhé světové války vzali původním majitelům a nyní jsou součástí sbírek galerií a muzeí na celém světě nebo v rukách soukromých osob. Jako červená nit procházel celým pořadem Adolf Hitler vylíčený jako pilný malíř a také přímé vstupy Gerharda Zaunera z Hallstattu. Ukázali také filmy z potápění v uplynulých desetiletích v Toplitzsee atd. a rozhovory s místními lidmi. Byl to zvláštní pocit, slyšet a vidět v televizi na západě USA svoje spoluobyvatele ze Solné komory! Jako poučený obyvatel naší krásné vlasti jsem však od samého začátku věděl, co z tohoto velkoryse oznamenovaného ‘honu na potopené nacistické poklady’ vzejde. Konec konců jsme v USA, kde se těší velké oblibě filmy jako ‘Indiana Jones’... V každém případě byl Gerhard Zauner pro tento večer hvězdou americké televize. Nijak by mě neudivilo, kdyby se v nejbližších týdnech nebo měsících objevil některý z amerických rytířů Štěstěny a la Indiana Jones s potápěčskou maskou a dýchacím přístrojem na březích našich jezer...“

Publicita takového typu samozřejmě mnohé usnadňuje při jednání s nemilými spoluobčany. Není-li náhoda po ruce, je třeba ji vyhledat. Použije-li k tomu Neptun svůj trojzubec, potřebují postižení hodně humoru, aby překonali její následky. Jeho aprílové žertíky jsou proslavené. Jednou na 1. dubna zveřejnil v tisku fotografii „legendárního Hitlerova pokladu, který vylovil 1. dubna předcházejícího roku z Toplitzsee: 24 zlatých cihel.“ Jednu z nich prý daroval Gundi Blechové, zastupující manželce ministra vnitra, která tento cenný kus kovu přijala s díky jménem lóže svobodných zednářů „Tichá voda“. Na znamení díků zrušila zákaz potápění v Toplitzsee. Tolik oznámení v tisku. Vídeňské ministerstvo financí, které se značnými náklady nechalo ihned zlaté cihly odvézt, se s tímto aprílovým žertíkem dokázalo vyrovnat teprve mnohem později. Cihly byly z pozlacené bronzi, opatřené puncem a potopeny jen proto, aby mohly být za přítomnosti tisku vyloveny. Jak celá věc dopadla, vypravuje Gerhard Zauner nejraději sám v úzkém kruhu přátel-potápěčů.

„Myslíš, že tím psaním zbohatneš?“ zaskočí mě smějící se Gerhard Zauner otázkou nad blokem, do něhož usilovně škrábu, až se kouří od propisovačky, jak se snažím zaznamenat alespoň podstatné věci z místy bouřlivého Neptunova vyprávění. Jak se vlastně dostal k potápění? „Jsem hrozně zvědavý,“ říká o sobě. A protože všechno, co tu je pod vodou, je tabu, pustil se do potápění. Potápět se naučil v jednadvaceti letech v Salzburku u vodní záchranné služby. Od té doby se potápěl na všech kontinentech, u petrolejových králů i na pobřeží bývalého SSSR. Bývá zván, aby bohaté lidi naučil potápět, případně zdokonalil v potápěčském umění. „Někdy je to dost legrační, když bych měl podle etikety člověku se šlechtickým titulem říkat během potápění Vaše Výsosti,“ čtverácky pokračuje. „Zrovna včera tu byl Marcus von Habsburg. Toho oslovuji Ty Výsosti,“ dává Neptun k dobrému a pokračuje vyprávěním o princi Charlesovi, který, jak říká, přestože má odstáté uši, se umí velmi dobře potápět. Každá jachta prince Charlese se staví v Holandsku. V přední loděnici, která svými službami nezklame ani jeho ani další zákazníky z nejvyšších světových společenských vrstev. A je dnes zvykem, že každá taková loď je automaticky vybavena také pro potápění. Tady je prostor k Zaunerovým instruktážím - totiž zdaleka ne všichni novopečení majitelé takových lodiček mají princovy zkušenosti. A jen tak na okraj, k penězům a bohatství: „Nejnovější Charlesova loď stála 40 milionů marek,“ dodává Gerhard. Skutečně, na takové plavidlo si člověk psaním nevydělá, i kdyby se jmenoval Honore de Balzac.

Temné hlubiny jezer, šerá minulost, tajuplné poklady, příběhy potěšitelné i ty méně příjemné, příběhy dávno zasuté, které čekají na odhalení – to je realita Solné komory. Stejně tak sem patří neskutečně modré nebe nad velehorskými štíty Alp, jakoby zázračné zahrady květin na horských lukách i klokotající vody potoků a bystřin napájející všechna ta jezera. A to jsem se nezmínil o kilometrech a kilometrech podzemních prostor, suchých i zatopených chodeb, síní a dómů, přírodních i těch lidmi udělaných, jejichž zvláštní svět včetně živých tvorů, svět sám pro sebe jako by potvrzoval, že všechno to, co je nahoře, je také dole. Hledání pokladů? Ale ovšem, není nad to vypravit se do Solné komory, co nejvíce toho projít a ohmatat, a také vyslechnout všemožná vyprávění. A potom si sám v sobě urovnat věci. V něčem třeba bude jasněji. Už proto stojí zato ponořit se v Salzkammergutu!
Autor: , zobrazeno: 2400x, komentářů: 1  [nahoru]





Diskuse k tomuto příspěvku:


Pro přispívání i zobrazení této diskuse musíte být přihlášeni.
Pokud nejste ještě zaregistrováni můžete tak učinit zde.

Přezdívka  
Heslo  

Žádné příspěvky od tohoto uživatele nejsou uloženy v databazi Detektorwebu.



Detektor kovů XP DEUS WS4 - svkělá cena za detektor!


 Nabídka detektory kovů
Lorenz Deepmax Z1 - detektor kovů - Detektory kovů
Lorenz Deepmax Z1 - detektor kovů


Cena: 146460 Kč
Nebo na 20 splátek
7323 Kč měsíčně bez navýšení!!!
Platí pouze do 31. 7. 2017!
více

 Příslušenství - detektory
Teknetics cívka 14x25cm - Detektory kovů
Teknetics cívka 14x25cm


Cena: 3990 Kč
Nebo na 20 splátek
200 Kč měsíčně bez navýšení!!!
Platí pouze do 31. 7. 2017!
více





 Kde to nejvíce žije?
Hrob francouzského generála (1743)
zob.: 1562x, kom.: 24
Přírůstky do sbírky 18.
zob.: 1564x, kom.: 23
Jeden den na poli
zob.: 1243x, kom.: 16
Víkendová soutěž 69.
zob.: 791x, kom.: 15
Za poslední dobu
zob.: 1359x, kom.: 15

 Barva pozadí webu
[černá] | [bílá]

 Počasí
Hledačská předpověď počasí - detektory kovů Hledačská předpověď počasí- detektory kovů Hledačská předpověď počasí - detektory kovů

XP Deus 28 RC na splátky bez navýšení!



[aktuality]|[obchod-detektory]|[top 10]|[fórum]|[Jak přispívat?]| Sdílet

Detektory kovů, detektor © DETEKTORWEB.CZ 2003 – 2017, všechna práva vyhrazena.  Design & webhosting by Hostováno na 4ME.CZ. Profesionální webhosting!4ME.CZ