Nick    Heslo     

  Army burza

  

  

  Aplikace pro evidenci nálezů

  Vše o numismatice

  

  

 

  


Strážný anděl (který nehlídal)

Toto je příběh válečné vdovy - zástupce milionů německých žen, které trpěly stejnou měrou jako ona. Ony ovdověly a jejich bratři, synové a otcové zůstali bez naděje, že někdy naleznou hroby jejich milovaných příbuzných. Tato žena si dala slib, že bude podle možností pátrat po hrobu svého padlého manžela. Často se lidé její snaze jen usmívali, ale ona prokázala všem jejím kritikům, co může dosáhnout jeden člověk, který se neodradí a vytrvá, aby dosáhl svého cíle. Ona dodržela slib a hrob svého manžela našla......

Zde je její příběh...

Strážný anděl (který nehlídal)












Heinrich Ochssner *28.5.1912 +16.9.1944


Včera .... To už je tak dávno ... 16.září 1944 ... Pro mne to je jako včera ... 2 důstojníci z územního armádního velitelství přišli oznámit, že můj manžel Heinrich Ochssner byl zabit v boji. Můj svět se rozpadl. Nemohla jsem to pochopit, a ještě k tomu náš malý synáček a manžel, který již není naživu. Několik dnů předtím jsem dostala dopis psaný dvě hodiny před jeho smrtí. Psal: "nedělejte si o mne starosti, mám dobrého strážného anděla, který mne bezpečně dovede až k vám." Jak je vidět, 16. září 1944 jeho strážný anděl nebyl ve službě ... Tehdy jsem si dala slib, že budu pátrat po svém manželovi. Kdy a jak, to bylo ještě psané ve hvězdách ... Válka pokračovala. Práce pro Červený kříž, bombardování Drážďan, neslavný příběh amerického zajetí a pak byl všemu konec, tak jako naše plány, naděje, mateřská zem a společná budoucnost.






Nebylo dne, kdybych si nevzpomněla na svého manžela. Tyto věci se mi stále honily hlavou. Jaké byly jeho poslední okamžiky života, zda zemřel ihned, kde jej pochovali? On padl blízko Ergli, byl pochován v Indrikeni? Jak se tam dostal? Kdo z kamarádů ještě zůstal naživu? Kapitán von Daimling? Nadporučík Hagerli? Nadporučík Weber? Kapitán Jochen? Nadporučík Karn? Statutární Minth? Dr. Schultz? Generálporučík Wagner? Nadporučík Bidermann? Kdo ještě zůstal ze 132. pěší divize, 436/7pěšího pluku, 132 střeleckého praporu naživu?
Toto jsou myšlenky a city, které přicházejí na mysl a těch slz, co lidská bytost ještě uronila. Život pokračoval dál v Kanadě se všemi výzvami, štěstím i zármutkem. Bohužel jsem ztratila všechny kontakty s manželovou rodinou. V roce 1970 jsem dostala oznámení z "Deutsche Dienststelle (WASt)". Oznámení z matriční služby pro příbuzné padlých vojáků. Váš manžel je pochován na neznámem místě v Indrikeni, 1.5 km na jih od vlakové stanice Licupe … Má minulost mne nenechala odpočívat.






V roce 1999, to je 55 let po válce jsem začala znova pátrat po osudech mého manžela. Bylo to mnohem snadnější díky politickým vztahům mezi Lotyšskem a Německem, a také díky počítači a internetu. Díky těmto možnostem jsem našla mnoho nových lidí, kteří mi pomohli a stali se mými přáteli. Organizace "VDK" (Der Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge - německá asociace pro obnovu válečných hrobů) byla velmi aktivní pro vyhledávání a přemísťování padlých vojáku na vojenské hřbitovy. Toto byla také možnost, kde jsem se mohla dovědět nejvíce nových informací. Nejdůležitější ale bylo dostat se do Lotyšska a najít místo, kde byl můj manžel a jeho kamarádi pochováni na neznámém místě a asi v neudržovaných hrobech.

V září 2001 má cesta za minulostí začala...

Byl to začátek dobrodružství, který totálně změnil můj zbytek života. Nikdy nezapomenu na den v Indrikeni ... Bylo to 12. září 2001. Pršelo a temné mraky nenechaly ani jeden paprsek slunečního svitu dopadnout k zemi. Blýskalo se, hřmělo a dodávalo to děsivou atmosféru, kterou jsem jen stěží chápala. Stála jsem na místě kde byla farma, obrovské pole a ani jeden náznak toho, kde by se mohly nacházet nějaké viditelné náznaky hrobů. Kde to je ? Toto byla otázka, kterou jsem si stále kladla a obrovská nejistota která byla ve mně.

Předtím než jsem našla Indrikeni, jsem za pomoci přátel z Lotyšska byla odkázána na další místa, kde byli vojáci pochováni - do zarostlých polí, kolem rozvalin kostela v Kesterats, mezi vysokými kapradinami. Obnovila jsem svůj kontakt s "VDK" a ti mne upozornili na možnost zúčastnit se na jaře 2002 vyhledávání a přemísťování vojáku v Ergli. Všechny ostatky budou přemístěny do vojenských hřbitovů v Rize nebo Saldusu. To je uklidňující myšlenka mít řádný hrob i pro mého manžela. Dostali jsme několik informací od armády na určitá místa, ale nenašli jsme žádné znaky, které by potvrzovaly a ukazovaly na nějaké záchytné body. Toto mělo za následek další čekání a další otázky pro obyvatele, kteří žili v této oblasti. Bylo tam však velmi málo svědků, protože většina byla vysídlena na konci války.

Léto 2002 a hledání pokračuje. Kolik pokusných výkopu již bylo vykopáno, ale bezvýsledně. Tolik informací se sešlo od lidí, že jsme nevěděli, která je ta pravá. Vždy nám to ale zvedlo naději na další úspěch mého celého pátrání.

Září 2002: znova jsem si balila kufry. V Německu jsem našla dva manželovy kamarády o jejichž existenci jsem nevěděla. Jeden z nich vlastnil knihu - kroniku "…und litt an meiner Seite", kterou psal nadporučík Biderman jeden z manželových kamarádů. Byla to kronika 132. pěší divize. Ještě jsem poznala poručíka Volleho. Byly to báječné hodiny, při kterých vyprávěli příběhy a osudy, s nimiž se před tolika lety potýkali. Jak drželi všichni za jeden provaz, jak si pomáhali. Při této příležitosti jsem se dozvěděla jak můj manžel zahynul.

Cituji z knihy:

"po dlouhých ústupových bojích jsme byli znovu pod velením 437. pluku majora Ochssnera. Byl to ostřílený důstojník této jednotky. Byl zde popisován odvážný odpor posledního praporu 437. pluku v Ergli a v Ei-hohe. Jak zde potkal nadporučíka Volleho, který měl pod sebou 120 lidí jako zbytek praporu. O odpočinku v kostele v Ergli, kdy chodil mezi vojáky a hladil jejich neoholené tváře a mnozí měli slzy v očích...."






V další části se píše:

"směrem na západ od Modohnu a Ergli prapory a pluky z 132. pěší divize bojovaly s nepřátelskými silami, které daleko převyšovaly v počtech lidí a vojenském vybavení. Po těchto těžkých bitvách musel být 437. pluk z důvodů vysokých ztrát rozpuštěn. Bylo to nedaleko Ergli 16. září a jako poslední velitel byl major Ochssner, který zde také padl. Během ruské kampaně byl osmkrát raněn. Jen co se zotavil z posledního zranění, tento nezapomenutelný důstojník zde našel svůj vojenský osud - svoji smrt..."

Šla jsem po stopách 132. divize a jela na místa, kde se konaly poslední bitvy. Viděla jsem mnoho podzemních krytů, hledala v místech, kde probíhaly těžké boje. Na hřbitově v Ergli jsou stále náhrobky poznamenány těmito boji. Byla jsem na místě, kde měl být můj manžel a dalších 35 jeho kamarádů pochovaných. Doposud však byly všechny pokusy o nalezení místa posledního odpočinku neúspěšné. "VDK" shromaždovalo každou informaci, každou skicu, vše co bylo k dispozici.

Byla jsem svědkem jedné z těchto exhumací. Byly to hroby, které se nacházely blízko bývalé polní nemocnice. Toto byl první zážitek, který na mne velmi zapůsobil. Rýpadlo vybagrovalo asi 50 cm hlíny a pak se již pokračovalo jen lopatkami. Dělník z "VDK" si nasadil gumové rukavice, a pak malou lopatkou odkrýval pozůstatky, které zde ležely.Jen co odkryl první kosti postupoval dál až odkryl vše co z vojáka zbylo. Tento první neměl žádnou identifikační známku, byl v zachovalém stavu s vyjimkou vážného poranění lebky. Uvnitř lebky byl ještě mozek. Toto bylo zvláštní, jak se tento orgán velikosti pěsti zachoval přes 58 let. Každá jeho kost byla vložena do malé šedé plastové rakve. Potom byl hrob ještě prozkoumán detektorem kovu. Našli se zde knoflíky, kovové cvoky z celty a drobné německé mince. Nejsem schopná popsat vše, co se mi v té době honilo hlavou. Byl to zážitek, pro který neexistují žádná slova... Vše, co bylo nalezeno bylo pečlivě zaznamenáno. Ve vedlejším hrobu byl pochován voják, který musel být vysoký. Měl však u sebe kožený váček, který obsahoval jeho identifikační štítek. Měl několik zlatých zubů, můstků, také měl poranění hlavy a opět malý zachovalý mozek. Další voják, který ležel vedle neměl nohu. Další měl na nohou boty a koženou dlahu. Dalšímu chyběla ruka a měl vážné poranění hlavy a opět zbytek mozku v lebce. Další byl dělostřelec, měl ještě červené nárameníky byl zabalen ve zbytku celty a přívěšek se známkou. Myslela jsem na jejich rodiny jak přijmou informaci, že se zde našli jejich příbuzní. Určitě žijí ještě lidé, kteří si na ně vzpomenou. Takto to pokračovalo a všechny ostatky byly převezeny na vojenský hřbitov. Na místo, kde by je mohli jejich blízcí navštívit. Takto byli vrácení světu po tolika letech, co leželi jako nezvěstní.

Říjen 2002 - já jsem doma v Kanadě a Lotyšsko se pomalu připravuje na další zimu. Myšlenkami se vracím o měsíc zpět, kde jsem potkala nového svědka a ten mi určil, kde by měl být manžel pochován. Dokonce pro "VDK" jsou takovéto informace jako hledání jehly v kupce sena. Čas utíká a mnoho pamětníku již nežije. Mnoho informaci je protikladných, ale vše se musí prověřovat. Vše, co jsem mohla udělat bylo jen to, že jsem zanechala na poli ve váze svazek růží. Toto bylo 16. září v den výročí jeho smrti.

Byl tu další rok a přišla zpráva ze sousední vesnice Indrikenihofu. Žena si pamatovala jméno syna muže, který byl majitel statku v Indrikenihofu během válečné vřavy. Ten ji ještě řekl slova útěchy "Vašemu muži se dobře odpočívá v Lotyšsku v této zemi". Jak mohu jen děkovat za takovou útěchu? Nyní však nové svědectví potvrdilo, že se opravdu na tomto popsaném místě hroby nacházejí. Ironií bylo, že v loňském roce jsem měla sen, ve kterém jsem potkala svého muže skoro ve stejném místě jaké bylo popsáno.

Mohla jsem mít již naději po tolika letech, že najdu jeho hrob? Zima je pryč a já se připravuji na cestu do Rigy. Je duben 2003. Lotyšsko a mí přátelé se pomalu stávají mým druhým domovem. Všechen optimismus vkládám do dubna, že se najdou ostatky manžela a jeho 35 kamarádů. Další cíl by byla cesta v roce 2004, kde bych již mohla navštívit oficiální místo na vojenském hřbitově. Zatím je to v představách a přípravách na duben 2003.

2003

Začíná nový rok již s významnějšími plány. Zatím jsem v západní Kanadě, 4700 km vzdálená od Evropy a Lotyšska. Ale co to je několik tisíc kilometrů? Znova jsem v kontaktu s "VDK" a jsem ujištěna, že v dubnu budou pokračovat v průzkumu v Indrikeni.

23. duben 2003:

Znova jsem si sbalila kufry a přijela do Rigy. Z předchozích zážitků z exhumací jsem připravena na všechno. Tentokrát to musí vyjít, je to poslední naděje.

24. duben 2003






2003 Indrikeni - ale kde???

V této době jsem byla v Indrikeni s týmem "VDK" a navzdory modré obloze foukal mrazivý východní vítr. Byli zde již čápi a jaro se ještě neprobudilo. Budu zde popisovat mé osobní dojmy, které jsem prožívala. Rýpadlo, které pracovalo na místě určení začalo kopat asi 100 metrů od Indrikenihofu. Já jsem stála a sledovala jak pracují a zatím se nic nenašlo. Další pokus byl na jiném místě. V mém snu jsem to viděla více doprava. Pak celý tým hledal poblíž brambořiště, kde kopali v loňském roce. Najednou se objevily první kosti. Rýpadlo začalo hloubit příkop a po kontaktu s prvním tělem se to přerušilo. Byli jsme skoro na stejném místě jako loni jen o 50 metrů vedle. Můj květináč s růžemi byl ještě poblíž...






Nyní se již přistoupilo k pečlivému prohledání místa. Po odkrytí 50 cm zeminy se počalo s ručním odkrýváním. Těžká hlína nám ztěžovala práci. Do soumraku se odkrylo 11 vojáků a každý měl svou identifikační známku. Každý štítek, který přišel na světlo světa mi zastavoval srdce. Byli to oni - vojáci těžce ranění a já se ptala proč? Měla jsem myšlenky, které nikdo z nich nechápal, protože jsem byla svázaná s osobou, která se zde asi nacházela. Připozdívá se a práce byla přerušena.

25.duben 2003

Ráno jsme byli v Indrikeni a během nočních e-mailů z "VDK" z Kasslu a Berlína došly seznamy hrobů, které se zde měly nacházet. Informace které byly doposud neznámé. Podle posledních informací zde mělo být 38 hrobů. Po návratu na místo se pokračovalo tam, kde byla včera přerušena práce. Znova nás bičoval ten chladný vítr a mé očekávání bylo napjaté do maximální nervozity. Vše bylo prováděno s maximální pečlivostí. Zkušení pracovníci pracovali v příkopu na kolenou, a vše co se našlo bylo zaznamenáváno a vše bylo uloženo do malého kontejneru. Byly zde boty, ostruhy, kusy obvazů, uniforem a osobních věcí, které se zde nacházely. Každý kontejner byl umístěn do modrého plastového pytle.

Mezitím se odkryl 30. hrob. Jeden z pracovníku narazil u dalšího na dřevěné desky, podle kterých se usoudilo, že by to měla být rakev. Jak kopal dále začala se kolem objevovat voda, která asi z důvodu rakve nebyla schopná odtékat. Byla to velmi vyčerpávající práce. Nyní nebyl nikdo, kdo by mne mohl odvést z tohoto místa. Od 16. září 1944 do tohoto okamžiku, kdy jsem nevěděla o svém muži a já se připravovala na to, co bude následovat. Až do této chvíle jsem netušila, že muž byl pochován v dubové rakvi a se všemi vyznamenáními, které měl. Dřevo se zachovalo až na víko, které se propadlo.Já stála u hrobu a vedle mne stál vlastník farmy, se kterým jsem navázala přátelství již v prvním roce pobytu v Lotyšsku. Střídavě sledoval hrob a mne. V tomto smutném okamžiku bylo dobré ho mít poblíž. Věděl, co asi prožívám. Hrst za hrstí země byla odkryta a byla nalezena identifikační známka. Opravdu se zdálo, že to bude můj manžel. Major Heinrich Ochsser. Uniforma byla ještě zachovalá, kožený opasek s pistolí, několik kovových přasek na nohou měl ještě ponožky a všude spousta obvazů. Lebka byla obandážovaná a v ní smrtelná rána. Byl to ten nejzvláštnější pohled a já již nemusela hledat odpověď, kde skončil můj manžel.






Nemohla jsem najít slova a pocity, kdy jsem stála vedle rakve a jen jsem řekla "nashledanou". Toto byla ta událost, kdy jsem se shledala se svým manželem.

Nazítří bylo nalezeno ještě dalších 6 vojáků. Toto byl konec mého tříletého hledání a byla jsem šťastna, že bylo nalezeno ještě tolik jeho kamarádů. Jen čtyři neměli identifikační štítky. Všichni byli převezeni v bílých rakvích na vojenský hřbitov v Riga Beberbeki. Tam najdou klidný odpočinek a možná, že je i někdo z jejich příbuzných navštíví. I já budu stát u hrobu muže, na kterého jsem čekala takovou věčnost. Mí lotyšští přátelé mne ubezpečili, že na hrobech budou vždy čerstvé květiny...






Chtěla bych poděkovat za všechno úsilí organizaci "VDK", za pomoc přátel v Lotyšsku, bez kterých bych se nikdy nedozvěděla o osudu mého manžela. Proto jim budu navždy vděčná. Se mnou zůstanou krásné vzpomínky, příběhy našeho života a přátelství, která jsme vybudovali...

Dorle Ochssner Kanada 6. května 2003

Zamyšlení na závěr :

Jsou miliony lidí na celém světě, kteří přišli v době války o své nejbližší a toto je příběh jednoho člověka. Člověka, kterému se podařilo díky úsilí lidí, finančním možnostem a své vůli najít hrob svého manžela. Miliony jiných takovou příležitost nikdy nedostanou. Článek byl volně přeložen z internetových stránek. Omlouvám se za překlepy a věty, které nedávají smysl a chci poděkovat kamarádce Ivetě za pomoc při přípravě tohoto článku.

Odkazy:

http://kurlandkessel.cybton.com/kriegerwitwe/story.html

http://www.wk2.info/ochssner.html

http://www.wk2.info/reise_kurland.html


Autor: Laďa, zobrazeno: 3778x, komentářů: 1  [nahoru]





Diskuse k tomuto příspěvku:


Pro přispívání i zobrazení této diskuse musíte být přihlášeni.
Pokud nejste ještě zaregistrováni můžete tak učinit zde.

Přezdívka  
Heslo  

Příspěvky od uživatele Laďa


Nálezy:

Víkendové nálezy militárií od Ladi – 17.5.04 |zobrazeno: 3686x, komentářů: 1
Víkendové nálezy od Ladi – 9.2.04 |zobrazeno: 3476x
Bajonety od Ladi – 3.2.04 |zobrazeno: 3955x
Nálezy od Ladi (WW II. - Německo) – 3.11.03 |zobrazeno: 5679x, komentářů: 6
Nové nálezy od Ladi – 1.9.03 |zobrazeno: 3822x
Prostřelená ruská lžíce od Ladi – 21.7.03 |zobrazeno: 3657x, komentářů: 1
Zajímavé cívky od Ladi – 30.6.03 |zobrazeno: 3756x, komentářů: 6
Sobotní nález bajonetu od Ladi – 30.6.03 |zobrazeno: 3608x, komentářů: 2
Čištění na pušku Mauser K98 od Ladi – 27.6.03 |zobrazeno: 3999x, komentářů: 1
Mince a německé knoflíky od Ládi – 11.5.03 |zobrazeno: 4733x
Německé odznaky od Ládi z WW II – 8.5.03 |zobrazeno: 4242x, komentářů: 1
Německý kompas od Ládi – 6.5.03 |zobrazeno: 3755x, komentářů: 2
Nálezy od Ládi po německé armádě z WW II – 4.5.03 |zobrazeno: 7119x, komentářů: 4

 
Články:

SdKfz - D "ROSI" WH - 1743549 – 14.6.05 |zobrazeno: 4587x, komentářů: 1
Strážný anděl (který nehlídal) – 3.1.05 |zobrazeno: 3778x, komentářů: 1
"Tajemství pevnosti 13" – 18.11.04 |zobrazeno: 4222x, komentářů: 2
NĚMECKÁ SIGNÁLNÍ PÍŠTALKA – 6.9.04 |zobrazeno: 3937x, komentářů: 2
Nalezení podzemního krytu – 26.3.04 |zobrazeno: 4683x, komentářů: 12
Tank KV-1 výrobní číslo M6069 – 15.3.04 |zobrazeno: 5600x, komentářů: 2

 



Jediný český časopis zaměřený na hledání s detektory kovů!


 Nabídka detektory kovů
Minelab PRO-FIND 25 dohledávačka - Detektory kovů
Minelab PRO-FIND 25 dohledávačka


Cena: 4390 Kč
Nebo na 20 splátek
220 Kč měsíčně bez navýšení!!!
Platí pouze do 31. 5. 2018!
více

 Příslušenství - detektory
Cívka Ultimate XP (18kHz) 33cm - Detektory kovů
Cívka Ultimate XP (18kHz) 33cm


Cena: 3990 Kč
!!!AKCE!!!
Ušetříte: 190 Kč

Nebo na 20 splátek
200 Kč měsíčně bez navýšení!!!
Platí pouze do 31. 5. 2018!
více



 Outdoorové vybavení
Šála fleecová olivová - Detektory kovů
Šála fleecová olivová


Cena: 99 Kč
!!!AKCE!!!
Ušetříte: 21 Kč
více


 Kde to nejvíce žije?
Letní směska
zob.: 3457x, kom.: 25
Šel sám?
zob.: 1559x, kom.: 15
Letošní radůstky
zob.: 3538x, kom.: 15
Kordík wehrmachtu, Gebr. Heller, Marienthal, b. Schweina/Thur
zob.: 1569x, kom.: 14
Válka 1866 v mém okolí
zob.: 1687x, kom.: 12

 Barva pozadí webu
[černá] | [bílá]

 Počasí
Hledačská předpověď počasí - detektory kovů Hledačská předpověď počasí- detektory kovů Hledačská předpověď počasí - detektory kovů

Vyzkoušejte rýžování zlata - detektory kovů



[aktuality]|[obchod-detektory]|[top 10]|[fórum]|[Jak přispívat?]| Sdílet

Detektory kovů, detektor © DETEKTORWEB.CZ 2003 – 2018, všechna práva vyhrazena.  Design & webhosting by Hostováno na 4ME.CZ. Profesionální webhosting!4ME.CZ