Enigma pod křídly Temné Orlice II. - III.

Hovoříme-li o zbraních nacistického Německa a jeho spojenců, především pak Japonska nelze se nepozastavit u indicií, které více či méně naznačují přinejmenším vývoj daleko exotičtějších typů zbraní, než se uvádí v oficiálních pramenech. V tomto případě vycházím z jednoho velmi zajímavého zdroje a tím jsou oficiálně potvrzené informace kapitána německé ponorky „U-977“ jejíž posádka se vzdala Argentině měsíce po kapitulace Třetí Říše. Později tento nacistický velící důstojník napsal faktografickou knihu, která vyšla pod příznačným názvem „U-977“ kde se svěřuje s tím, že v několika případech především japonské delegace měly možnost na předem vybraných testovacích místech v Německu sledovat v akci jakési prototypy silných mikrovlnných zbraní. To se ovšem psal již rok 1945.
Mimo to máme k dispozici fakta, která hovoří o tom, že nacisté měli k dispozici plány a zřejmě první nedokonalé prototypy takových zbraní jako „Windkanone“, „Schallkanone“ anebo „Donar Kraftstrahlkannone". Na toto téma existují různé i podrobnější úvahy a spekulace, doposud se však prováděnou systémovou analýzou nepodařilo „oddělit zrno od plev“, tedy jednoznačné bludy a nesmysly od více méně reálných fakt.
Speciální kapitolou jsou pak nacistické a japonské kosmické programy. I když taková skutečnost může vypadat velmi bizarně a fantaskně vyplouvá v tomto ohledu na povrch stále více a více nesmírně zajímavých skutečností, které ať chceme či nechceme, a věřte mi, že globální kontrolní establishment skutečně, ale skutečně nechce, začínáme anebo budeme muset začít mnohé ze stávajících přesvědčení zrevidovat.
Jde totiž o to, že v letech těsně před II. světovou válkou a v průběhu válečných let vyvinuly speciální vědecké frakce nacistické „SS“ to co bychom mohli bez nadsázky označit pojmem „kosmický program“ (Raumflug). Důležitou součástí tohoto programu německé a japonské armády, především pak námořnictva. V podstatě existovaly dva spojenecké programy Německa a Japonska:
a) Japonsko – německá měsíční instalace „Alpha-1“, která měla být údajně vybudována nacisty v letech 1943 – 1945 (nemám však stále k dispozici komplexnější zpětnou vazbu, takže je třeba vnímat tuto informaci s dostatečnou rezervou)
b) Japonsko – německá sebevražedná vesmírná výprava k planetě Mars, která se měla uskutečnit v době někdy mezi dubnem a květnem 1945. Pro tuto expedici měl být údajně použit speciálně upravený „Haunebu III.“, který umožňoval pohyb v otevřeném kosmickém prostoru. (Bohužel i zde od určité hloubky mého výzkumu narážím na zatím nepropustnou datovou hráz. Tedy i tuto záležitost je třeba vnímat s velkou dávkou opatrnosti).
Jde o to, že velmi zajímavé věci na toto téma se doposud nachází v přísně tajných archívech japonské armády, resp. speciálních složek japonského armádního námořnictva. Oficiálně přístupných informačních zdrojů byť jen částečné anebo kusé povahy je co by na prstech jedné ruky spočítal. Mezi ně patří výpověď stařičkého bývalého vojenského inženýra z roku 1993, který v inkriminovanou dobu pracoval ve firmě Mitsubishi. Tento veterán uvedl, že si velmi dobře pamatuje na divný kulatý a válcovitý artefakt, který byl do firmy přivezen z německé ponorky v posledních dnech II. světové války. Japonec tvrdí, že se jednalo o velmi zvláštní létající prostředek s neznámým druhem pohonu, který do té doby nikdy neviděl a který bylo velmi složité pilotovat. Nešlo ale o již zmíněný „Fuerball“.
Na základě celé řady nesmírně zajímavých indicií je zřejmé, že především společnosti Nakajima a Mitsubishi jsou podezřelé z toho, že se snažili během války vyvinout létající disky čistě japonské technologie. Velmi zajímavým dokladem tohoto tvrzení je incident, který se odehrál v roce 1942 nad americkým městem Los Angeles a který vešel ve známost jako „Bitva o Los Angeles“. (O této kauze jsem byť z jiného úhlu pohledu několikrát referoval na stránkách Matrixu). Přítomnost obřího diskovitého letounu, se kterým si protivzdušná obrana města ani letectvo nevědělo rady a který se bez jediného škrábnutí, byť na něho byla po mnoho desítek minut soustředěna veškerá dostupná palebná síla, šinul po noční obloze, patří mezi doposud nevysvětlené aspekty II. světové války.
Zajímavé je, že poslední analýzy dobového fotografického a filmového materiálu s využitím nejmodernější počítačové technologie odhalily, že design objektu nad Los Angeles byl na chlup stejný jako u objektů, které byly v tom samém roce (1942) viděné nad čínskou provincií Hopeh. Z těchto skutečností dále vyplývá, že design japonských létajících disků, resp. jejich zkušebních prototypů byl velmi odlišný od těch německých. Mimo to měly japonské prototypy jednu velmi podstatnou společnou nevýhodu. Byly poměrně pomalé. Německé diskovité letouny byly poháněné silnými „EMG“ pohonnými jednotkami, které umožňovaly rychlost hodně přes 7000 km/hod. Povrch letounů byl chráněn speciálním vysoce odolným kovem, který se nazýval „Viktalen“. Někteří ho nazývali „Frozen Smoke“.
Dlouhá léta se německým a japonským vývojovým programem zabýval bulharský výzkumník Vladimír Terziski, který do současné doby společně s Renatem Vescem a Josphem Farrellem patří mezi špičkové odborníky na tuto problematiku. Během intenzivního a občas i docela dobrodružného průzkumu odhalili vývoj dalších velmi specifických letounů. Na straně nacistického Německa jde především o letoun „Fiesler Fi-103“ a „Dornier Do 335 Pfeil“ a na straně Japonska je třeba upozornit na vývoj pulsejet letounu „Kawanishi Baika“ a stíhacího letounu „Kawanishi J1W1“.
Během běžné prohlídky japonské obchodní lodi „Asama Maru“ dne 21. ledna 1940 v Indickém oceánu objevili důstojníci britské motorové lodi „HMS Liverpool" celkem 21 německých civilistů na palubě. Ve všech případech šlo o vysoce kvalifikované techniky a inženýry, kteří jak se ukázalo později, byli vysláni do Japonska ohledně opravy německých lodí a ponorek, které měli v mírových námořních oblastech brzy pracovat.
Zadržení technici byli deportováni do Britanie a vzhledem k tomu, že Anglie nebyla v tuto dobu ještě ve válečném stavu s Japonskem, mohla Asama Maru pokračovat k cíli své cesty. O několik týdnů později dne 29. února 1940 však byli všichni do jednoho propuštěni na svobodu. Proslýchá se, že během jejich pobytu v Anglii prošly sérií poměrně náročných výslechů, kdy prozradili celou řadu velmi zajímavých informací týkající tajného leteckého a raketového výzkumu, který v již v tuto dobu běžel v nacistickém Německu na plné obrátky.
Původně jsem měl v úmyslu ještě v této části se věnovat detailním skutečnostem v souvislosti s Německo – japonskými expedicemi na Měsíc a Mars v letech 1945 a 1946. Nakonec jsem se rozhodl, že ponechám tyto informace pohromadě v ucelené podobě. Znamená to, že se s nimi čtenář setká až v další části.

Enigma pod křídly Temné Orlice (3)

Podle poměrně ostře utajovaného dokumentárního filmu „Thule society“ bylo pro neuvěřitelně šílenou kosmickou cestu na Mars vybráno plavidlo typu Haunibu III. o průměru 74 metrů. Tělso bylo diskovitého tvaru a mělo dokonce podstatně větší pohonnou jednotku jak létající prostředky typu „Andromeda“. Byl vyzbrojen čtyřmi trojitými palnými věžemi, kde byl umístěn zbraňový systém velmi těžkého kalibru. K akci byla vybrána dobrovolná sebevražedná skupina Němců a Japonců.
Každý věděl, že se jedná o cestu bez návratu. Velmi silná intenzita aktivního elektromagnetického pole v kombinaci s poměrně nekvalitní slitinou kovů, které byly použity pro jednotlivé stavební prvky pohonu tohoto tělesa, způsobilo, že již po několika měsících činnosti motoru docházelo k únavě materiálu.
Let na Mars byl odstartován v dubnu roku 1945, tedy jeden měsíc před ukončením II. světové války. Na palubě byla přítomná velmi početná posádka a to kvůli velmi nízké automatizaci a nízkého počtu elektronických technologií ve vybavení tohoto typu diskovitého letounu. Proto většina akcí musela být prováděna ručně. Těsně po II. světové válce se anglické zpravodajské službě podařilo získat dokumenty, ze kterých vyplynulo, že délka cesty s experimentálním částicovým pohonem, který ale nebyl schopen pracovat nikdy na plný výkon, byla plánovaná zhruba na 8 měsíců.
V jiných oficiálně také nikdy nezveřejněných materiálech, jejichž kopie unikly z NASA, vyplývá, že další podobná, ale mnohem úspěšnější cesta k Marsu byla uskutečněná v roce 1952 v rámci tehdejšího společného sovětsko – amerického projektu. Pro mnohé čtenáře toto může být pochopitelně jen velmi těžko stravitelná informace. Zejména přihlédneme-li ke stále aktivnímu vzorci existence tzv. „studené války“.
Máme tu další důkaz toho, jak objektivně jsoucí globální geopolitická situace může být pouze jednou stranou mince. Kdežto na pozadí či chcete-li uvnitř pod povrchem, může být realita zcela jiná. Osobně nevidím jediný důvod, proč by takový scénář nemohl být reálný. Podobná situace nastala v polovině sedmdesátých let minulého století, kdy oficiální společná sovětsko-americká akce „Sojuz-Apollo“ byla ve skutečnosti generální příprava na přísně tajnou společnou expedici na Měsíc.
Faktem je, že obě tehdejší světové velmoci k tomu měly velmi pádný důvod. Podrobné informace získá čtenář v seriálu o „Apollo 20“, který je na stránkách nezávislého internetového magazínu Matrix-2001 také prezentován. Z toho vyplývá, že k cestě na Mars museli mít nacističtí němečtí a japonští pohlaváři velmi pádný důvod (důvodů mohlo být pochopitelně i více), stejně tak jako později Američané a Sověti v roce 1952.
V materiálech výzkumníka Terziskeho se můžeme dočíst, že v roce 1956 odstartovalo k Marsu v rámci tzv. „Marconiho projektu“ další plavidlo. Neuvěřitelné na této skutečnosti ovšem je, že tento projekt byl plně financován Vatikánem a probíhal na území Argentiny. Další informací, kterou se mi podařilo zjistit je, že toto plavidlo bylo poháněno skupinou malých „Kohlerových konvertorů“. Ty dodávaly energii i všem systémům životní podpory. Pojďme se vrátit k oné původní nacistické expedici k Marsu.
V polovině ledna roku 1946 došlo k nouzovému v podstatě havarijnímu přistání Haunebu III. na povrchu Marsu. Původní informační zdroj hovoří o tom, že došlo k selhání pohonné jednotky a svůj vliv sehrála i fyzikální odlišnost atmosféry planety a v důsledku toho nepřesně vypočítaná trajektorie přistávacího manévru.
Již o několik let dříve však provedli nacisté Třetí Říše úspěšné přistáni na Měsíci. Došlo k němu 23. srpna 1942 v 11.26 MEZ v oblasti „Mare Imbrium“. Prvním člověkem, který se na toto těleso dostal, byl kapitanleutnant Werner Theisenberg z Kriegsmarine. Na tomto místě bych chtěl dodat, že veškeré aktivity ve volném kosmickém prostoru byly řízené říšským námořnictvem, nebyly tedy pod patronací Luftwaffe, jak by si někdo mohl myslet.
Přistání proběhlo bez radiového spojení s hlavním řídícím centrem, které se nacházelo nedaleko Wilhelmshaven (druhé řídící centrum se bylo umístěno u Anzio v Itálii). Prakticky ihned po prvním úspěšném přistání na povrchu Měsíce začali nacisté s budováním podzemní nacistické základny na Měsíci. Dodnes není dostatečně dobře objasněna otázka jakým způsobem při cestě na Měsíc a na Mars dokázali Němci regenerovat vzduch uvnitř objektu (jde především o osmi měsíční cestu na Mars). Zřejmě využívali zdokonalených technologií velmi pokročilých systémů životní podpory, které v průběhu II. světové války byly používané uvnitř ponorek, které brázdily oceány. Je to ale pouze domněnka a ve hře může být podstatně více faktorů.
Ještě bych rád uvedl pár informací o Vladímíru Terziskému, bulharskému inženýrovi a imigrantovi. V roce 1991 tedy celých 46 let pod II. světové válce vystoupil v pozoruhodném německém dokumentu, který se soustředil na velmi detailní popis tajného nacistického programu vývoje speciálních zbraní a technologií. Je známý pod kódovým označením V-7.
Za tímto programem se ve skutečnosti skrývala skupina experimentálních programů zaměřených na tzv. rotační leteckou technologii umožňující vertikální starty a přistání. Letouny opatřené touto technologií, která fungovala na bázi „implozivního“ typu motorů a specifických elektro-gravitačních principů, byly schopné dosáhnout ohromných rychlostí a výšek.
Tento typ motorů začala počátkem roku 1944 vyrábět velká elektrotechnická korporace „AEC“ (Allgemeine Elektrizitas Gesellschaft). Tato technologie byla schopná vytvářet vlastní elektro-gravitační pole, které do určité míry neutralizovalo přirozenou zemskou gravitaci. Mimoto existovala ještě jedna paralelní výzkumná větev, která hodně úspěšně experimentovala se zcela jiným typem motoru, který používal jako palivu helium.
V podstatě lze konstatovat, že v rámci „Programu V-7“ existovali tři linie testovacích experimentálních projektů. Především to byly modely diskovitého letounu Haunebu I., II, a III., extrémní pozornost byla také věnována vývoji modelů „Vril I. až VII.“ a do třetice to byl speciální program vývoje a testování jakýchsi mateřských lodí válcovitého designu typu Aurora. Šlo o nákladní dopravní prostředky pro transport letounů Haunebu a Vril. Výzkum ve všech těchto tří linií probíhal již od počátku roku 1941. Prototypy diskovitých letounů Haunebu I. a II. měřily v průměru od 25 do 40 metrů. Haunebu III. byl speciální prototyp určený především k pohybu ve volném kosmickém prostoru. Jeho největší verze měřily v průměru až 75 metrů.

-pokračování-